Input:

Poznáte osobu trpící sebenenávistí a umíte s ní vycházet?

8.9.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

801
Poznáte osobu trpící sebenenávistí a umíte s ní vycházet?

Jiří Pokorný

Naučte se takové lidi rozpoznat a zjistit, jakým způsobem s nimi vycházet – přijmout je, odpustit jim, odmítnout tuto situaci dále snášet, či změnit něco sám v sobě.

Sebenenávist v partnerských vztazích

V minulé lekci tohoto kurzu jsme se věnovali základní psychohygieně v partnerském vztahu. Co když ale zjistíte, že váš vztahový problém je mnohem hlubší a souvisí s tím, že minimálně jeden z partnerů trpí skutečnou sebenenávistí? To je samozřejmě mnohem složitější problematika, ale vše má své řešení. Někdy nepochybně i bolavé a nepříjemné, ale hrajeme přece o tak vysokou a cennou věc – vlastní pocit vyrovnanosti, štěstí a pohody. Těžko lze tyto hlavní životní pocity prožívat, když je ve vztahu přítomná sebenenávist, která dlouhodobě není akcentovaná a řešená.

Zopakujeme si základní definici člověka trpícího sebenenávistí: tato osoba má silný vnitřní pocit, že je životní looser a nemá právo být šťastný – všichni ostatní jsou tady jen proto, aby jí ubližovali (jí, oběti). Zní to až neuvěřitelně, ale podle odhadů psychologů je takových lidí v populaci hodně, 10–15 %.

Podrobnější obecný popis emocí, myšlenek i konkrétních projevů těchto lidí je už uveden v druhé kapitole tohoto kurzu. Teď se soustředíme na podrobný, hluboký a maximálně konkrétní popis projevů sebenenávisti ve vztahu dvou lidí (lze aplikovat i na vztahy přátelské či rodinné). Jde o to, abyste díky popisu nyní poznali tyto osoby ve svém okolí (a to i s přesahem do budoucnosti či do minulosti), připustili si tuto realitu i s jejími důsledky a nějak se k ní postavili – přijali, odpustili, odmítli dále snášet, či změnili něco sami v sobě.

Nejdřív tedy popis a poté řešení.

30 nejčastějších projevů sebenenávisti ve vztazích

1. Partner se zdravějším sebepojetím musí být neustále ve střehu a sledovat rychlé změny chování u druhé strany (musí tzv. „stát na špičkách”).

Ano, každému člověku se občas nečekaně změní nálada, ale u těchto lidí je to pořád dokola. Totálně zamilovaný člověk se mění během hodiny prakticky v nepřítele. Takže ten stabilnější ve vztahu, pokud „chce přežít”, musí být neustále připravený na nečekanou (byť i verbální) ránu. Je to velmi vyčerpávající, ale především se silně znehodnotí pocit jistoty a bezpečí.

2. Vyjasňovací rozhovory nefungují (partner s poruchou dohodu poměrně rychle porušuje a zpětně ji dokonce popírá).

To je opět „nejistá sezóna”. Snaha domluvit se na nějakých společných kompromisních pravidlech znovu a znovu ztroskotává. Jakmile se změní vnitřní chemie sebenenávistníka (tedy jeho nálada), padá pro něj i původní dohoda, on se přece cítí nyní jinak, a tedy nemá důvod ji dodržovat. Je schopen dokonce sám sebe přesvědčit, že vlastně vůbec k dohodě nedošlo. A vyráží do útoku stylem: „Co to po mě chceš, na nic takového se nepamatuju!” A to všechno se děje znovu a znovu.

3. Lidé s touto poruchou často vyhledávají partnery typu hodný, slušný, poctivý, inteligentní, pomáhající, s „mesiášským komplexem”, často také se sníženou sebeúctou.

Jedná se o nejčastěji opakované chování. Člověk se sebenenávistí neomylně pozná a osloví člověka s výše uvedenými vlastnosti, neboť cítí, že u něj mu jeho „hry” projdou. Obvyklé kladné atributy lidské osobnosti (slušnost, vstřícnost, empatie) se tady stávají pro partnera sebenenávistné osoby vlastně slabinou. Druhá strana je zneužívá a vyvolává neustále pocity viny u nositele těchto ctností. Je to začarovaný kruh, protože inteligentní, hodný člověk s nastavením pomáhat je tady v roli odsouzence.

4. Stabilnější partner dlouho hledá chybu v sobě (jinak je situace pro něj nepochopitelná).

Je to opět důsledek citlivosti a chuti pomáhat u partnera, který plnou sebenenávistí netrpí. Má totiž až extrémně přehnanou sebereflexi, pořád přemýšlí, co má dělat jinak. Pořád si říká: „Když se já budu chovat jinak, tak se přece ten druhý musí uklidnit, všechno má přece řešení!” Ale to je bohužel klam, který opravdu v takových situacích neplatí, naopak roste frustrace v páru – tolik snahy a žádný výsledek. A jsme zase u jednoho z axiómů tohoto kurzu: emoce nejsou nevyzpytatelné, mají svoji logiku, ale ta je zcela jiná než logika rozumu. Tedy v našem příkladu snaha řešit věci a nabízet kompromis nic neřeší (spíše ještě situaci zhoršuje).

5. Partner s poruchou vztahu si už od začátku nevěří („já taková kráva si přece nezasloužím tak fajn kluka”).

Důvěra je zásadní věc ve všech typech vztahů a tady tato hodnota zcela chybí. Ten, který se cítí jako looser, od začátku vztahu hledá na všem „mouchy,” paranoidně sleduje toho druhého a čeká na všechno, co mu potvrzuje výše uvedené tvrzení v titulku. To je ta zrůdnost sebenenávisti – místo udržování vztahu dotyčný podvědomě pracuje na jeho zničení, i když nahlas a veřejně tvrdí opak.

6. Požadavky na partnera má sebenenávistný člověk nesplnitelné (chce současně dobráka i „machra”, vždy zůstává něco nenaplněno, neuspokojeno).

A jsme opět v další z možných pastí ve vztahu se sebenenávistným člověkem. Každý z nás máme svůj emoční vzorec (software vytvořený ze zděděných genů, vlastností získaných výchovou a zkušeností z dospělosti), jsme prostě „nějací” a prožíváme věci různě, a taky tedy různě reagujeme. Částečně se s tím něco dá dělat, určitá změna (a v tomto kurzu se o ni hodně snažíme!) určitě uskutečnit jde, ale ten hlavní základ je daný. Tedy chtít, aby jeden a ten samý člověk byl jeden den učiněný dobrák a druhý den tvrdý střelec, je nemožné. A tak tedy zůstává pořád „něco”, co není naplněno, a opět se roztáčí kolo výčitek a přání či úkolů, které nemohou být splněny.

7. Porucha vede ke snaze partnera vlastnit, ale současně k nechuti patřit jemu.

Už z úvodní věty tohoto bodu je jasné, že tady visí ve vzduchu silná nerovnováha. Přece vlastnit je možné věc, ne člověka. Není možné toho druhého mít pořád pod kontrolou, chtít o něm všechno vědět a veškerý čas trávit jen s ním. Všechno, i ta nejhezčí láska, se dá předávkovat. Zároveň partner, který chce toho druhého vlastnit, odmítá patřit jemu – „Já tě vlastnit budu, ale ty mě ne. Přece musím mít prostor pro svůj život.” To je opravdu „lákává” představa mnoha „šťastných” let v dlouholetém partnerství.

8. Psychicky odolnější partner je často a rychle označen jako viník všeho (i když ještě před chvílí byl vnímán jako zachránce).

Opět se nám vrací jedovatý trojúhelník rolí „zachránce – viník – oběť”, o kterém jsme si již říkali v dřívějších lekcích. Tak dlouho ten silnější pomáhá sebenenávistníka „tahat” z jeho psychických propadů, až jednoho krásného dne uslyší, že za vše vlastně může on: „Kvůli tobě se cítím zle. Ty za všechno můžeš. Proč mě jen nenecháš být?” To je samozřejmě pro druhou stranu těžké zklamání. Ale protože nechce o toho druhého přijít, překoná své zklamání – ale tato situace se opakuje znovu a znovu.

9. Člověk s poruchou nutí vyrovnanějšího partnera lhát (ten totiž raději sebenenávistníkovi některé marginální věci neříká jen proto, aby byl „klid”, pak je ale usvědčen ze lži).

Neustálé hlídání, kontrola, paranoidní scénáře, výslechy, dotazování atd. – to jsou důvody, které po čase dovedou stabilnějšího partnera k malé otevřenosti až ke lžím. Protože ví, že když řekne pravdu, bude muset čelit nesmyslným scénám, bude vysvětlovat banální věci, i když má svědomí čisté – tedy dříve nebo později začne některé věci skrývat či označovat jinak, protože uvažuje: „Hlavně klid, to mi za to nestojí.” Ale výsledkem celé této akce je téměř vždy cokoliv jiného, jen ne ten vzývaný klid. Jednou se prostě na nějakou tu drobnou banální nepravdu přijde, a tím je konečně sebenenávistníkovi potvrzena jeho pravda: „Žiju s lhářem, kterému nevěřím od začátku, a teď mám konečně důkaz!”

10. Tento typ vztahu končí často vyčerpáním obou stran (i přes další mnohé okouzlující kladné vlastnosti člověka s poruchou – sebenenávist vše „přebije”).

Když si promítneme průběh předcházejících bodů v reálném soužití (a to jsme teprve ve třetině možných projevů sebenenávistníků ve vztazích), je jasné, že toto chování je velmi náročné na psychiku i energii obou lidí. Situace se opakují stále dokola, a řešení v nedohlednu. Komplikované je to samozřejmě i tím, že u člověka trpícího sebenenávistí kromě jeho špatných vlastností vidíme také mnoho těch pozitivních. Současně nechceme zahodit vlastní investici mnoha času, emocí, energií, financí a nadějí, které jsme do vztahu vložili. A do toho všeho se vkrádá naše původní motivace: „Já ho přece zachráním.” Bohužel však „jedovaté eso” sebenenávisti tuto bohulibou myšlenku většinou skutečně přebije.

11. Zdravější partner často sám končí se silnou depresí (bez přátel, bez peněz, bez kariéry a bez sebevědomí).

Zní to hrozně, ale pravděpodobnost takového konce vztahu se sebenenávistníkem je vysoká. Na oltář (marné) záchrany toho druhého se klade pořád víc a víc. Vzdáleně to připomíná hru v kasinu. Vždyť ta výhra musí přijít, stačí jen ještě chvíli hrát (a platit) a ono to přijde. Musí přece... Ale kasina jsou založená přece na tom, že většina hráčů prohraje a menšina vyhraje. A v tomto partnerském vztahu je výsledek obdobný (možná s ještě menším procentem možnosti výhry).

12. Sebenenávist generuje silnou žárlivost, což vede k neustálému osočování, kontrole druhého člověka, jeho mobilu, diáře a k hádkám (on nebo ona si přece musí vybrat někoho jiného, všichni jsou lepší než já, má někde za mě už náhradu).

Jedním z nejtypičtějších projevů této poruchy je bohužel až patologická žárlivost. Sebenenávist totiž přehrává postiženému člověku pořád dokola příběhy, ve kterých ho jeho partner podvádí. Takto opakované jedovaté scénáře se po mnoha reprízách stávají pro dotyčného realitou, takže on „ví”, že jeho partner (i když pro to není často vůbec žádný důkaz) ten podraz na něj vlastně udělal. Toto zdegenerované fantazijní prožívání vede tedy k závěru: „Byl jsem podveden a teď toho druhého za to potrestám!” A přichází ke slovu výčitky, psychický