Input:

Poznáte osobu trpící sebenenávistí a umíte s ní vycházet? - 2. část

9.9.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

901
Poznáte osobu trpící sebenenávistí a umíte s ní vycházet? – 2. část

Jiří Pokorný

Naučte se takové lidi rozpoznat a zjistit, jakým způsobem s nimi vycházet – přijmout je, odpustit jim, odmítnout tuto situaci dále snášet, či změnit něco sám v sobě.

Sebenenávist v partnerských vztazích

Tato lekce přímo navazuje na minulou, je v podstatě jejím pokračováním. Pokud jste poctivě nastudovali 8. lekci i s jejími úkoly a praktickými cvičeními, určitě vás napadly mnohé další otázky. Význam této lekce spočívá v tom, že nyní vše do sebe začne zapadat. Tím hlavním v obou lekcích je poznání, jak funguje sebenenávist v partnerských vztazích. Jak ji poznat u sebe, u partnera, ale případně i u někoho jiného, když chcete přijít na to, proč soužití (zdánlivě nelogicky – my už ale víme, že z hlediska emocí to logické je!) v daném vztahu nefunguje.

Sebenenávist je skutečně z určitého hlediska psychická porucha, která silně ovlivňuje celý systém vztahů (rodinu, přátele atd.), v nichž se nachází. Jak se s touto situací vypořádat, je nesnadný proces, ale určitá (tvrdě odpracovaná) řešení existují. Podívejme se na ně – psychohygiena v maximálním užití! Možná řešení si ale necháme až na konec lekce – teď se ještě vrátíme k prvotní vlastní diagnostice, seznámíme se s dalšími 15 projevy sebenenávisti ve vztazích.

15 zbývajících nejčastějších projevů sebenenávisti ve vztazích

16. Lidé s touto poruchou ponižují své partnery, útočí na samou jejich podstatu („Přece když ho nebudu držet pod krkem já, tak pak bude držet on mě!”).

A jsme u starého známého otřepaného hesla: nejlepší obrana je útok! Sebenenávistný partner je vlastně kvůli svému pojetí vztahu pořád v ohrožení („Já jsem ten loser, který není hoden lásky, ten druhý to ví, a tak mě brzy zraní.”). Cítí velký vnitřní přetlak a nesoulad, bojuje sám se sebou. A řešení – rychlé a levné – se mu nabízí: „Jako první zaútočím já, boj přenesu na toho druhého, mně se uleví a trápit se bude on.” Bohužel sebenenávistný člověk poměrně bezpečně vycítí, kde má jeho protějšek slabé místo, a tam zaútočí. A nastane nekonečný řetěz hodnotících negativních výčitek, všelijakých obran a zpětných úderů a akcí.

17. Sebenenávistné ženy často vystupují tvrdě, autokraticky, v mužských rolích (psychická kastrace partnera).

Tento projev (ať se jakkoliv snažíme zachovávat genderovou vyváženost) se týká především sebenenávistných žen. A dnes je tento typ neláskyplného projevu k sobě i k partnerovi častý. Přemýšlejte, kolik takových žen ve svém okolí znáte. Takže máme tady na pomyslném partnerském pódiu „paní generálku”, která prosazuje svůj názor silou při každodenním soužití takřka ve všem. Žádný patriarchát, a už vůbec ne demokracie – nastupuje maximální matriarchát ve stylu „tady velím já a ty nemáš ani poradní hlas”. Z psychologického hlediska můžeme mluvit o jevu nazývaném psychická kastrace. Zní to hrozně, ale je to tak. Partnerka tímto svým jednáním skutečně svého partnera symbolicky vykastruje, protože mu vezme kus sebeúcty a zásadní mužskou kvalitu – rozhodování, ochraňování a zajištění. Psychický symbol mužství je pryč – často nenávratně. Někdo může argumentovat tím, že jsou páry, kterým takové soužití oboustranně vyhovuje. Ano, možná takové jsou, nicméně určitě je mnohem více těch, kde to jedné straně (a není výjimkou, že nakonec i oběma stranám) vadí. Hodně vadí.

18. Porucha je často spojená s nevyřešenými dlouholetými patologickými vztahy s expartnery (syndrom týrané ženy či muže).

A v příkladech ještě přitvrdíme! Možná si teď někdo povzdychne: „Chtěl jsem si pomoct kurzem psychohygieny a být konečně spokojený, a přitom z toho mám ještě větší depresi.” Ale nebojte, minimálně v příští lekci zase budeme stoupat k příjemným výšinám možného lidského štěstí. Ještě předtím ale dokončíme to nepříjemné – vždyť jak jinak byste tyhle dvě hraniční polohy od sebe rozpoznali? Pokud jeden z partnerů v minulosti zažil patologicky nezdravý, závislý typ vztahu (spojený s dlouhodobým psychickým terorem, či dokonce s fyzickým násilím), je pravděpodobné, že to na něm zanechalo silné až trvalé následky. Psycholog by to nazval syndromem týrané ženy či muže. Kvůli tomuto prožitku má takový člověk silně narušenou vlastní sebehodnotu a sebenenávist „klepe na dveře.” Je to totiž pro týraného člověka často jediné možné vysvětlení, proč to tak dlouho vydržel – „Jsem loser, a tak jsem si to vlastně zasloužil.”

19. Sebenenávistné osoby jsou málo flexibilní, chtějí mít věci pod kontrolou, ale samy se měnit nechtějí („Musíš mě přece přijmout takového, jaký jsem.”).

Věta v závorce je dnes ve vztazích tak často používána a citována, vypadá tak lidsky a přirozeně… Jenže aby vztah (a to nejen vztah kontaminovaný sebenenávistí) dlouhodobě nějak snesitelně fungoval, je právě třeba na něm neustále pracovat. A to přeloženo do úplně srozumitelné věty znamená, že je třeba pracovat na sobě. Tedy naše závorková titulková citovaná fráze prostě neplatí.

Samozřejmě, vždy je to o míře změny (se svým emočním vzorcem jsme už dávno dost pevně nastaveni z dětství), ale často malá změna, korekce vlastního chování a myšlenek přinese úlevu ve vztahu i jeho záchranu. Když nějakou mezipartnerskou změnu zvládli v zidealizovaném, dost přeromantizovaném filmu Pretty women Julia Roberts a Richard Gere, tak to přece zvládnete také, ne? Sebenenávistný člověk ale právě toto velmi těžko dokáže, chce mít vztah pod kontrolou (už to je samo o sobě protimluv!), chce hodně ústupků od druhého, ale sám je v podstatě se svojí minimální flexibilitou „zabetonován” před kompromisem a vyhovění partnerovi.

20. Pro sebenenávistníka je ideální vztah: „Budeme spolu žít jako na pustém ostrově bez lidí – vytvoříme si ho spolu doma!” (tlačí na stabilizovanějšího partnera, aby omezil či ukončil jiné přátelské a rodinné vazby).

Tohle je zvlášť nebezpečný projev sebenenávisti – snaha v podstatě izolovat svého partnera od ostatních jemu blízkých lidí. Překážejí mu přátelé, původní rodina, noví známí, nové koníčky i prostředí. To vše doprovází všudypřítomný strach, že v tom nepřátelském venkovním nekontrolovaném prostředí můj partner potká někoho, kdo je lepší než já a odejde ode mě. Je jasné, že tento přehnaný tlak a velké snížení životního prostoru a sociálních vazeb jednomu z páru přináší mnoho nepříjemných pocitů a konfliktů. Platí zde známý bonmot psychologů zabývajících se partnerskými krizemi: „Některé vztahy vůbec nepřipomínají vztahy, ale vytvoření jednotky s cílem přežít.” Tedy zavřeme se spolu do imaginárního opevněného města, kde se společně ve dvou budeme bránit celému vnějšímu nepřátelskému světu, který nás obléhá.

21. Silové pokusy dovést partnera s poruchou k terapeutovi jsou kontraproduktivní!

Tento bod je jednou ze zásadních částí tohoto tématu. Na jedné straně je ve vztahu člověk s mnoha projevy sebenenávisti, na straně druhé jeho partner, který ho má rád a chce s ním být dál, ale protože některé projevy této osoby jsou už skutečně k nevydržení, tlačí na něj, aby se situace řešila. Přes prvních několik marných pokusů o vlastní domluvu nakonec dojdou do bodu: „Sami to nezvládneme, půjdeme na partnerskou terapii!” A tady tzv. narazí kosa na kámen. Člověk trpící sebenenávistí se vnitřně úplně vyděsí: tohle je přesně ten konfrontační okamžik, kterého se tolik let bál! Tady se může zjistit, jak zoufalý on je – to přece nemůže dovolit! A tak má na tento partnerův požadavek mnoho manipulativních až agresivních reakcí a obran, aby nemusel nikam jít. „Jestli má můj partner problém, tak ať si tam jde sám! Já nic takového nepotřebuju, já jsem v pořádku.” Jeho odpor k odbornému řešení této vážné partnerské krize stále roste (a pokud se nakonec partnerem nechá dotlačit někam na konzultaci, výsledek je tristní).

22. Charakteristické pro partnera trpícího sebenenávistí je svoje negativní prožívání přebít extrémní snahou o zevnějšek (občas to přeruší zase úplným zanedbáváním péče o sebe).

Tento vnější projev má opět svoji logiku, tedy logiku, která funguje u emocí. Svoji vnitřní prázdnotu a zoufalost se často tito lidé snaží maximálně skrýt tím, že opravdu výrazně (až přehnaně) pečují o svoji image. Tím samozřejmě nejde říct, že každý perfektně upravený člověk trpí skrývanou sebenenávistí, to určitě ne. Ale v souvislosti s dalšími projevy sebenenávisti to dobře zapadá do obrazu chování člověka s tímto psychickým omezením. A k tomu všemu se ještě často stává, že takový typ člověka náhle z totálního zaměření na image (ve chvílích, kdy se mu silně změní prožívání) najednou přepne do úplně opačného extrému. Tedy naopak zase spadne do módu, kdy je mu jedno, jak vypadá – nepečuje o sebe vůbec. To svědčí o tom, že zaměření na image je jen ochrannou maskou, ne jasnou přirozenou součástí jeho osobnosti.

23. Typické pro člověka s poruchou je změnit své mínusové prožívání velkou akcí (např. unáhlené nesmyslné velké finanční půjčky, na které „má přeci právo”).

Jsou-li tito lidé v prožívání dlouhodobě „dole” (v grafu emoční propadové křivky z první lekce to je v rozmezí -2 až -3), vede je to opakovaně k akcím rychlé změny. Už se prostě dlouho a příliš silně cítí mizerně, tak to „přebijí” něčím velkým – typické je vzít si půjčku (bez rozmyslu, jestli ji splatím) a vybavit si nově byt, skvěle se obléct a odjet třeba k tomu ještě na