Input:

Eliminujte konflikty a zklamání v pracovním i osobním životě

2.9.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

201
Eliminujte konflikty a zklamání v pracovním i osobním životě

Jiří Pokorný

Abyste zvládli změnu svého prožívání, je potřeba poznat i temnější stránku duše. Zjistíte-li přítomnost sebenenávisti ve vlastní psychice, máte možnost s tím začít pracovat a svůj život tak zachránit. Cesta to bude dlouhá a nelehká, ale máte šanci!

Sebenenávist

V této lekci našeho on-line kurzu se budeme zabývat temnějšími stránkami psychiky. Pro někoho to může být poměrně zneklidňující, nesnadno pochopitelné, možná až nepříjemné čtení – ale abychom zvládli změnu svého prožívání, musíme poznat i tuto odvrácenou stránku duše. Ostatně již samo slovo sebenenávist zní děsivě. Vždyť přece je normální, že se každý člověk má rád, a ne naopak. Bohužel dnes existuje velká skupina lidí, kteří sníženou sebelásku k vlastní osobě dovedli až k extrému obsaženém ve slově sebenenávist – a to aniž by si toho byli vědomi!

Benefity, které vám přinese tato lekce on-line kurzu:

• rozpoznáte prvky sebenenávisti u jiných lidí a vyhnete se jim (ve vašem životě tak ubude mnoho konfliktů a zklamání v pracovních i v osobních vztazích),

• pokud zjistíte podle dalších indicií přítomnost sebenenávisti ve vlastní psychice, tak máte možnost s pomocí profesionála s tím začít pracovat a aktivně svůj život doslova zachránit (ta cesta bude dlouhá a nelehká, ale máte šanci!).

Jaká je vlastně základní jednoduchá definice sebenenávisti a její hlavní rozdíl oproti zdravému sebepojetí? Zkusíme si to vyjádřit ve větě, která shrnuje hlavní, opakující se myšlenku lidí s těmito dvěma různými typy sebepojetí:

Vnitřní sebenenávist Zdravé sebepojetí
Jsem oběť a smolař, nemám právo být šťastný. Jsem vcelku dobrý, oblíbený a hezký člověk.
Celý svět je tady jen proto, aby mi ubližoval. Sám se sebou jsem většinou spokojený, jen tu a tam je třeba něco vylepšit.
Ostatní jsou lepší a zajímavější než já.

Samozřejmě obě verze působí až vyostřeně, ale i když si to lidé trpící sebenenávistí nechtějí přiznat nahlas (někdy ani potichu sami sobě), tohle je skutečný přepis vnitřního, prioritního nastavení.

Tři zničující informace o životě sebenenávistníka:

1. Zrůdnost života člověka se silnou sebenenávistí je v tom, že mu nedává možnost zlepšení v jeho vlastním životě.

2. Každá příjemná změna je vnímána jím samým jako nezasloužené dobro, kterému je třeba se vyhnout.

3. O své poruše tito lidé často vědomě nevědí, projektují ji do jiných lidí.

Tedy pokud daný člověk nezačne být vůči sobě opravdu upřímný (je nutné si poruchu přiznat a začít ji řešit), tak se vlastně pohybuje v neřešitelném začarovaném kruhu. V té situaci mu vůbec není dobře, ale jeho vnitřní mantra „nemám právo být šťastný” mu vlastně znemožňuje tuto situaci zlepšit, změnit a užít si hezké věci (vztahy, úspěchy, kariéru, peníze, lásku, volný čas, svobodu atd.).

To je často pro lidi, kteří se pohybují v okolí osoby trpící sebenenávistí, zcela nepochopitelné: „Proč trpí dál?” „Proč nedá výpověď z práce?” „Proč neodejde od partnera teroristy?” „Proč si nevezme zasloužené volno?” „Proč nezačne řešit svou závislost – na jídle, na alkoholu, na drogách, na penězích, na jiném člověku, na hracích automatech, na nakupování?” A jsme zase u toho…

Pokud si postižený člověk tuto svoji poruchu naplno přizná a s pomocí dobrého psychologa či zkušeného kouče s tím začne pracovat, tak má nějakou vyhlídku na zmírnění situace (a tím i šanci okusit štěstí v jakékoliv možné podobě). Ale jestli k tomuto nedojde, tak je to neřešitelné. Sebezničující „program” pokračuje rok za rokem stále dál a přináší děsivé ovoce. Navíc má člověk, který toto o sobě neví, opakující tendenci obviňovat a napadat své nejbližší (spolupracovníky, partnery, přátele, příbuzné i vlastní děti), označuje je naprosto jistě za strůjce svých tolik nepříjemných pocitů a zkaženého života. Tím částečně nebo úplně zničí vztahy kolem sebe, blízcí se od něj odvracejí, čímž se zase utvrzuje v myšlence, kterou jsme již výše definovali jako sebenenávist.

Co s tím? Prvním krokem musí být vždy pokus odhalit příčinu tohoto stavu. Protože se jedná často o dlouhé a bolestné hledání, nabízím pro usnadnění seznam nejčastějších důvodů, kde tento stav vznikal. Ale současně vřele doporučuji, abyste mnohem více energie, času a myšlenek věnovali konkrétním krokům, jak z tohoto bludného kruhu ven. Mnohaleté trýznivé pátrání a neustálé fantazijní přehrávání starých emocionálních traumat totiž vede nanejvýš do slepé uličky, kde se pak utápíte myšlenkami typu: „To je celé tak dlouhé, bolavé a složité. Na to nemám sílu. Tak to radši celé dožiju jako doteď. Nic moc, ale moje. Vždyť to vlastně tak strašný není.”

Začněme tedy základní diagnostikou – zkuste si v následujícím seznamu nejčastějších příčin vzniku sebenenávistného psychického modelu vyznačit ty, které se týkají vás, případně člověka, o kterém přemýšlíte v tomto kontextu.

Nejčastější příčiny vzniku sebenenávisti

Nejčastější příčiny (podrobněji jsou rozebrány níže v textu):

a) rodina/výchova (emocionálně nedostupní rodiče),

b) prostředí v dětství – soutěžní, neúprosné, výkonové, maximalistické,

c) nezpracování neúspěchů (neřešení minulosti svého příběhu, geneticky zděděná traumata),

d) temperament melancholik/sangvinik,

e) zdravotní problémy chronického typu (častá psychosomatizace),

f) negativní verbální programování (srážení sebe sama nebo jiných lidí),

g) potlačování všech vlastních emocí.

a) Rodina/výchova (emocionálně nedostupní rodiče)

Pokud je pro dítě ve věku zhruba od 3 do 12 let někdo z jeho nejbližších osob citově nedostupný, může dítě začít hledat vinu u sebe: „Táta (nebo máma) si se mnou o tom, co prožívám, nepovídají asi proto, že nejsem dost dobré dítě.” Jestliže rodiče nedokážou sdílet se svým dítětem jeho pocity, dávají mu najevo, že je takové řeči zdržují a obtěžují (nebo dítěti dokonce mluvení o pocitech zakazují a zesměšňují ho při tom), tak nevědomky výrazně srážejí křehké dětské vznikající sebevědomí a připravují tak půdu pro jeho budoucí sebenenávist.

NORMÁLNÍ A PŘIROZENÉ JE SI S DĚTMI HODNĚ POVÍDAT O TOM, CO PROŽÍVAJÍ!

b) Prostředí v dětství – soutěžní, neúprosné, výkonové, maximalistické

Silná orientace na výkon, který je od dítěte požadován vždy a ve všem, je pro nedospělou psychiku většinou obrovskou zátěží. Opakované a důrazné rodičovské průpovídky typu: „Dvojka je špatná známka,” nebo „vždycky musíš vyhrát, nic jiného se nepočítá!” nebo „když nemůžeš, ještě přidej – to dáš přece!” atd. vyvolávají v jemných strukturách dětské duše pocity úzkosti, strachu a selhání, které často v budoucnu nezvládne a které jsou příčinou sebenenávisti.

NORMÁLNÍ A PŘIROZENÉ JE DĚTI MAXIMÁLNĚ CHVÁLIT A PODPOROVAT ZA KAŽDOU SNAHU, I KDYŽ TO NESKONČÍ ZROVNA SUPERÚSPĚCHEM!

c) Nezpracování neúspěchů (neřešení minulosti svého příběhu, geneticky zděděná traumata)

Přesuňme se do období dospělosti – mnoho lidí prodělalo silně traumatické zážitky, které na ně mají podvědomě pořád silný vliv a znemožňují jim normálně žít. Příkladů je mnoho (rozvod rodičů, rozchod s životním partnerem, šikana, nemoc či smrt blízkého člověka atd.) Je velmi důležité s těmito velkými zraněními pracovat, mluvit o nich, snažit se případné viny odpustit sobě i jiným osobám v příběhu.

NORMÁLNÍ A PŘIROZENÉ JE O SVÝCH VELKÝCH SMUTCÍCH MLUVIT – BUĎ S BLÍZKÝM ČLOVĚKEM, KTERÉMU VĚŘÍTE, NEBO ODHODIT PŘEDSUDKY A JÍT ZA ODBORNÍKEM.

d) Temperament melancholik/sangvinik

Z hlediska vrozeného temperamentu jsou samozřejmě také typy lidí více inklinujících k možnosti snížené sebeúcty až k sebenenávisti. Jsou to především silní melancholici a překvapivě i sangvinici. Melancholici samozřejmě už vzhledem k tomu, že vidí svět spíše „černě” (psycholog by to nazval zdegenerované fantazijní prožívání), častěji než jiní mají potíže s pozitivním přijetím vlastní osoby – tedy se zdravou sebeláskou. Sangvinici, kteří se vyznačují naopak extrovertním pojetím, veselostí a „růžovými brýlemi”, jsou však jako typ lidského temperamentu paradoxně také ohroženi potenciální sebenenávistí. Je to dáno především tím, že lidé, kteří se neustále prezentují postojem „všechno je super”, „já jsem pořád šťastný!”, „všechno to dávám levou zadní” – jsou ve skutečnosti vnitřně velmi nejistí a nešťastní. Přehnaně pozitivní projevy (kdy vlastně konkrétní člověk není nikdy smutný) jsou v podstatě velmi nepřirozené. Umět prožít smutné události je pro psychiku stejně důležité jako umět prožít šťastné okamžiky – obojí patří do života a jedno od druhého vlastně ani nejde oddělit.

NORMÁLNÍ A PŘIROZENÉ JE PROŽÍVÁNÍ VŠECH RŮZNÝCH EMOCÍ BEZ DIKTÁTU SVÉHO TEMPERAMENTU.

e) Zdravotní problémy chronického typu (častá psychosomatizace)

Psychický stav člověka je úzce navázaný na jeho fyzické zdraví, to je známá věc. Ale funguje to i druhým směrem, někdy to celé připomíná začarovaný kruh. Pokud někdo trpí dlouhodobě nemocí, která mu způsobuje bolest a jiná silná omezení pro příjemný život, tak lidé s menšími „psychickými svaly” snadno sklouznou do role oběti, která se lituje a sebeobviňuje. A jsme zase u předstupně sebenenávisti, často pak padají nesmyslné věty typu: „Já jsem OK, ale to moje zatracené zdraví! To mi znemožňuje žít!”

PŘIROZENÉ A NORMÁLNÍ JE I PŘI CHRONICKÝCH FYZICKÝCH OBTÍŽÍCH SNAŽIT SE BOJOVAT – NEVZDÁVEJTE NIC!

f) Negativní verbální programování (srážení sebe sama nebo jiných lidí)

Každodenní postoj k životu a k věcem, které přináší, je také silně určujícím prvkem ke vzniku (či naopak k zastavení) sebenenávisti. Pokud je „normální” a převažující postoj k sobě i k okolí „všechno je špatně,” tak dotyčná osoba snadno postupně sklouzne k pocitu sebenenávisti. I zdánlivě neškodné srážení sebe nebo ostatních (ironie, sarkasmus, černý humor atd.) jsou prvky tzv. zdegenerované komunikace (tedy skryté, pokřivené, manipulativní a konflikty