Input:

Desatero dospělé komunikace

10.8.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1201
Desatero dospělé komunikace

Jiří Pokorný

Budete-li komunikovat dospěle, ubyde kolem Vás konfliktů, zbyde Vám více času a energie na příjemnější věci a získáte otevřenější a pevnější vztahy. Navíc Váš pracovní den bude plný lepších pracovních výsledků.

Dospělá komunikace

Možná vás tento titulek překvapil. Vždyť je přece jasné, že dospělý člověk taky musí dospěle komunikovat. Má takové banální téma co dělat s naší ústřední linkou, tedy prací s vlastními emocemi jako psychohygieny? Odpověď zní ano, tato oblast sem patří, a to významně. Pokud se vám totiž podaří ve svém životě převážně komunikovat skutečně naplno dospěle, výrazně se sníží objem i intenzita konfliktů kolem vás. Budete také cítit, že při dospělém chování konečně žijete svůj život. Nebudete nesmyslně svázáni rodičovským stylem komunikace ani se nestanete přerostlými stádními dětmi, které pořád vyhlížejí nějakou autoritu (či pseudoautoritu), která rozhoduje za ně.

V našem pojetí tohoto tématu se tedy nejdříve seznámíme se třemi různými komunikačními styly, které všichni střídavě používáme, aniž si to uvědomujeme. Tedy komunikaci ve stylu rodič, dospělý a dítě. Pak se zkusíme společně zamyslet, jakou formu komunikace nejvíce používáte a jaké to má důsledky. Pokud dojdete (a mnozí jistě dojdete) po takové krátké analýze k tomu, že ve své komunikační formě chcete změnu, zde se dozvíte, jak to udělat. Jak především přidat té dospělé formy a omezit ve své komunikaci styl rodič nebo styl dítě. Zajímavým poznáním jistě bude, že z reakcí ostatních lidí, ale i z těch vlastních, zjistíte, jestli se vám taková důležitá proměna daří. A nakonec si v této lekci ukážeme, jak se vyhnout nejvíc zavádějící formě sdělení – tedy zdegenerované komunikaci, již právě nejčastěji používají lidé, kteří se chovají silně dětsky či rodičovsky.

Krátká charakteristika chování jednotlivých komunikačních forem

Rodič:

  • Má tendenci přebírat veškerou odpovědnost za lidi kolem sebe (toto chování je v pořádku, pokud se tak chováme k vlastnímu malému, biologickému dítěti, ale vůči věkem zralé bytosti to není zdravý přístup).

  • Je orientován především na minulost, řešení nynějších situací hledá zejména ve zkušenosti z podobné reality, kterou už zažil (uplynulé doby takto reagující člověk adoruje, přeceňuje, všechno tehdy pro něj bylo lepší).

  • Projevuje odpor k novým věcem a ke změnám všeobecně, novinky v něm vyvolávají nepříjemné pocity a z principu je většinou hned v začátku odmítá.

  • Klasickým rysem „rodiče” je mentorování, tedy neustálé rozdávání mnoha nevyžádaných rad (a rodič se rozčiluje, pokud se okolí automaticky jeho radami neřídí).

  • Často ve svém projevu používá manipulativní techniky a také různé silové působení na své okolí (většinou neříká věci přímo a otevřeně, vždy přemýšlí a kalkuluje, co to sdělení přinese jemu).

  • Velmi nerad přijímá pomoc, rady a podporu od svého okolí (dotýká se to jeho ega a hrdosti; vždyť on si stačí sám, na udílení pokynů je tady přece on!).

  • Pro „rodiče” není obvyklé přistupovat na kompromis, on sám je pro sebe majitelem a nositelem pravdy (naslouchání názorům druhých lidí je u těchto typů většinou předstíraný manévr, nakonec stejně chtějí, aby bylo po jejich).

  • Je pro něj nepříjemné přiznat vlastní chybu, má pevně daná vlastní pravidla, názory, zákony a domněnky (přiznání omylu se podle něj vlastně rovná ztrátě části vlastní sebehodnoty).

  • Dalšími typickými projevy je ochraňování, pečování, kárání, trestání, zakazování a hodnocení.

  • Dokáže současně několik v podstatě rozporuplných až vylučujících se způsobů jednání vměstnat do svých reakcí, není tedy vůbec jednoduché vyjít s člověkem silně se rodičovsky chovajícím. Soužití, spolupráce či jiný druh vztahu je z tohoto pohledu v interakci s „rodičem” nejednoduchý. Člověk, jenž s ním žije, buď zůstane v roli dítěte, nebo – v lepším případě – se chová tak vehementně dospěle, že „rodiče” také přinutí k dospělé formě komunikace.

Dítě:

  • Je plné emocí, které zcela a bez ohledu na okolnosti plně projevuje.

  • V tomto komunikačním stylu převládá naprostá až brutální otevřenost.

  • Často se objevují dva typické rysy chování – hraní a zlobení (což je v pořádku u 5letého dítěte, ale průšvih u 30letého člověka).

  • Naprosto odmítá odpovědnost; člověk jednající jako dítě hledá někoho, kdo odpovědnost převezme za něj (hlavně ať on sám „je z obliga”).

  • Projevuje silné tendence ke snění, až ke lhaní.

  • Typická je velká kreativita a představivost.

  • Miluje (až nekriticky) nové věci a změny vůbec.

  • V časové ose uvažování a prožívání dětsky konajících lidí převažuje budoucnost, hodně si představují, co jednou bude.

  • Takový člověk je spíše nesamostatný, hledá autority, které ho ochrání (ale vůči kterým se potom rád vymezuje).

  • Takto nastavení lidé bojují často s vnitřními strachy, úzkostmi a s pocity bezmoci (ten svět okolo je tak silný, že je činí bezbrannými).

  • Typickým rysem je také aktivita, spontánnost a schopnost věci vidět pozitivně a radostně (někdy až „růžovými brýlemi”).

  • Neustále sleduje lidi kolem sebe a často se také snaží přizpůsobit, aby jeho jednání uspokojilo okolí.

  • Žít nebo pracovat s lidmi emocionálně a komunikačně se projevujícími jako děti je velmi zábavné, ale ještě více vyčerpávající.

Dospělý

  • Plně přebírá odpovědnost za sebe i za všechny své činy, odmítá přehnanou odpovědnost za jiné lidi (s výjimkou manažerské odpovědnosti definované pracovní smlouvou a rolí).

  • V časové ose se nejvíce orientuje na současnost (žije „tady a teď”) s mírným výhledem kupředu.

  • Nečiní mu problémy nabízet kompromisy, komunikačně nejvíc využívá motivaci a argumentaci.

  • Je schopen plného naslouchání a empatie v interakci s jinými lidmi.

  • Umí svému okolí nastavovat hranice v projevech vůči své osobě, je schopen říci ne, má v sobě zdravou míru agresivity.

  • Jeho typickým rysem je proaktivní jednání, rád vytváří a řídí nové situace, není pasivním pozorovatelem dění.

  • Vyhodnocuje svoje i cizí názory, vybírá si z nich dle obsahu, ne dle autora myšlenky.

  • Myslí, řeší, umí, jedná, pracuje.

  • Jasným rysem dospělého chování je fakt, že takový člověk je schopný komunikovat svoje pocity otevřeně, ale bez tlaku a hysterie.

  • Dospělý člověk nehodnotí jiné lidi, jen jim říká své pocity z jejich práce či chování.

Dospělá komunikace = méně konfliktů = více energie a času na příjemnější věci + kladnější pocity provázející pracovní den + lepší výsledky + otevřenější a pevnější vztahy.

Po popisu chování a nejčastějších projevů tří jednotlivých komunikačních stylů si ještě doplníme v jednoduché tabulce příklady i neverbální složky této problematiky:

Rodič

Slova Gesta Hlas
já jsem to přece říkal předem kárající ukazováček ochranitelský tón
černá/bílá, říkám to jasně přísný pohled kritizující nádech
vždycky, nikdy, pokaždé objetí nebo i facka časté používání ironie
za mého mládí to bylo pohled nad posunutými brýlemi vzbuzující autoritu
musíš, musíš výhružné postoje velmi hlasitý až křik
fakta nelžou ruce v bok totální sebejistota v hlase
nesmíš brečet přivírání očí
je třeba, měl bys

buď skromný, tichý, nenápadný

Dítě

Slova Gesta Hlas
a zrovna ne a nebudu provinilý obličej pláč i smích, silné emoce
skvělý, super časté grimasy a škleby obavy a hledání „rodiče”
pomůžeš mi? výrazná gestikulace často křik
já nevím, to vymysli ty mnoho pohybu a energie mnoho citoslovcí
to není moje starost šermování rukama drmolení
sem s tou novinkou počítání na prstech nesrozumitelnost
budu dělat jen to, co mě baví
váhavost, zajíkavost
jsem už takový a hotovo

Děti rády zlobí, ale zároveň jsou kreativní. Zbožňují nové věci, postupy a lidi (někdy až nekriticky), dětská komunikace je velmi otevřená (často až brutálně). Pracovníci komunikující jako děti hledají autoritu, která jim určí cestu, aby oni sami nemuseli přemýšlet a riskovat. Vést tým plný „dětí” je vyčerpávající.

Dospělý

Slova Gesta Hlas
jak to vidíš, cítíš přímý oční kontakt bez ironie a dalších nepatřičných emocí
tvůj názor a pohled zpětná vazba kýváním hlavy jasně podporující obsah
řekni mi o tom více otevřené ruce před partnerem klid a harmonie v projevu
respektuji tvůj názor všechny projevy aktivního naslouchání jasné odlišení těch opravdu podstatných věcí
toto je moje a toto už není úsměv
věřím vám

co, kdo, kdy, kde

Dospěle komunikovat znamená přebírat plnou odpovědnost za sebe (a samozřejmě v případě manažerů také za tým, který je definován manažerskou smlouvou a pracovní náplní!), nastavovat mantinely v jednání s ostatními – co je pro mě ještě OK a co už není. Dospělý v komunikaci dává jen vyžádané rady a řešení nabízí jen jednou! Z nového vybírá jen ty skutečné výzvy, ostatním lidem nepřikazuje, ale nabízí kompromisy, alternativy a skutečné volby v rozhodnutí. Názory druhých ho zajímají do té míry, že je sám otevřenými otázkami zjišťuje a v některých případech i potlačí svoje řešení a náhled situace ve prospěch názoru někoho jiného. A možná to nejtěžší pro dospělé manažery: nehodnotí lidi způsobem černá/bílá, ale sděluje jim své pocity z jejich práce.

Jednotlivé obtížné transakce

Zde popisujeme, co se stane, když se potkají dva lidé (nebo i skupiny), u nichž je z hlediska formy komunikace dohoda těžká.

Rodič–Rodič

Srážka dvou „co vědí.”

V tomto případě se jedná o klasické mentorování a vyměňování názorů a hodnot. Každý usilovně hájí v komunikaci jen svůj názor, není schopen naslouchat druhé straně a vychází z minulých vyzkoušených postupů. Tito dva lidé mohou svým konfliktem a neústupným postojem zablokovat celý tým.

Dítě–Dítě

Tady si všichni hrají nebo zlobí.

Zde se jedná o vzájemné sdílení a sdělování emocí. Ani jedna strana nechce převzít svoji odpovědnost, ve vzduchu je hodně nápadů (které ale nejsou realizovány). Komunikaci blokují tvrdohlavé postoje, konflikt nemá žádnou rozumnou příčinu, je dost silný a skoro nekonečný. Všichni jsou ovládáni emocemi a rozumově se nekontrolují.

Rodič–Dítě

Zde se vychovává místo výměny informací.

Jedna strana totálně rozhoduje